Výbojky patří již dlouhá léta k nejvýkonnějším světelným zdrojům. Uplatnění nachází na mnoha místech – ve výrobních halách, skladových prostorách, vozových a železničních depech, na sportovištích a pozemních komunikacích. Vyznačují se velmi silným výkonem a dokážou osvítit relativně velkou plochu, proto se s nimi můžeme setkat ve městech i malých obcích poměrně běžně.

Výbojky versus LED

Výbojky provází poměrně dlouhá historie vývoje, lidstvo je zná již více než sto let a stále nachází uplatnění i přes urputnou snahu mnoha výrobců LED diodových světel. Jednou z jejich výhod je dlouhá životnost, nízké výrobní náklady, vysoký výkon a příznivá teplota chromatičnosti. Proto stále odolávají náporu prosadit někdy až za každou cenu diody do veřejného osvětlení, nebo na sportovní stadiony.

Výbojky využívají principu výboje některých kovových či nekovových prvků a jejich sloučenin, který přechází do části viditelného světelného spektra. Tou úplně první výbojkou, která se zrodila v laboratorních podmínkách, byla rtuťová výbojka. Ta byla později nahrazena bezpečnější vysokotlakou výbojkou sodíkovou, s jejímž typickým světlem se stále ještě setkáváme v osvětlení parků, zahrad, ulic a některých silničních tahů.

Objev halogenidů

Vlastnosti těžkého kovu – rtuti mohou zlepšit některé tzv. kovy vzácných zemin, které nejsou použitelné jako samostatné prvky pro vytvoření dostatečného výboje, toho se chopili konstruktéři modernějších osvětlovacích těles a vtiskli jim název metalhalogenidové výbojky. Nejčastěji využívanými složkami jsou v tomto případě bromidy a jodidy. Jsou to tedy opět vysokotlaké baňky s luminiscenční vrstvou s obsahem rtuťových par a vznikajících produktů štěpné reakce halogenidů bromidů a jodidů.

Samotný výboj vzniká zapálením této směsi vysokonapěťovým spouštěčem o napětí 4500 Voltů, nejprve začíná hořet výboj rtuti a inertní plynné složky a následně se vzrůstající teplotou se do výboje zapojují halogenidy.